Písně ke mši

Přímo parafrázuje Jn 17,3 – věčný život jako poznání Otce a Syna poslaného na svět. To je jádro dnešního evangelia (Jn 17,20-26), kde Ježíš prosí, aby svět poznal Otcovu lásku.

Modlitba za shromáždění rozptýlené církve v jednotu přímo odráží Jn 17,21 – 'aby všichni jedno byli'. Přesně odpovídá Ježíšově velekněžské modlitbě za jednotu věřících.

Trojičná chvála spojená s naléhavou prosbou za jednotu Božího lidu, seslání Ducha svatého a shromáždění rozptýleného stáda – silný soulad s Jn 17 a předletniční atmosférou.

Velikonoční hymnus explicitně zmiňující jednotu církve (srov. Jn 17,21) a Kristovo vzkříšení; litanický charakter odpovídá kontemplativnímu rázu velekněžské modlitby.

Parafrázuje Jn 14,23 o přebývání Otce a Syna v tom, kdo zachovává jeho slovo, a útěchu Ducha – úzce navazuje na řeč na rozloučenou, z níž vychází i dnešní evangelium.

Zpěv k aleluja přímo citující Jn 14,23 – přebývání Otce a Syna u milujícího. Trojičné přebývání je klíčovým motivem Ježíšovy velekněžské modlitby.

Hymnus k Duchu svatému jako Těšiteli, který sjednocuje církev v jedno tělo s Kristem – odpovídá předletničnímu očekávání Přímluvce (srov. antifona k přijímání Jn 16,7) a tématu jednoty.

Hymnus k Nanebevstoupení cituje Jn 16,7 o zaslíbeném Duchu Utěšiteli a Jn 16,33 o odvaze – přesně odpovídá antifóně k přijímání a motivu odvahy ke svědectví.

Kristus jako velekněz přimlouvající se u Otce (Žid 7,25; Žid 4,14-16) rezonuje se vstupní antifonou (Žid 4,16); prosba za ochranu církve od zlého odráží Jn 17,15.

Trojičná chvála děkující Duchu svatému za poznání Otce a Syna – koresponduje s trojičním rozměrem Jn 17 a s velikonočním obdobím (aleluja refrén).

Oslava vzkříšeného Krista jako velekněze a přímluvce u Otce (srov. Žid 7,25) – navazuje na vstupní antifonu o přístupu k trůnu milosti i na velikonoční charakter dne.

Invokace Ducha svatého soupodstatného s Otcem a Synem, prosba o vlití darů do srdcí – odpovídá předletničnímu očekávání Přímluvce a trojičnímu kontextu evangelia.